Každý máme svou „úchylku“

Já nejsem výjimkou. Patřím do ženského pokolení, takže je naprosto normální, že se při procházce městem koukám po výlohách obchodů s oblečením. Vystavené figuríny v nepřirozených polohách, navlečené do roztodivných kombinací hadříků mě ale většinou zanechávají relativně chladnou. Problém nastane až ve chvíli, kdy jdu kolem papírnictví. To se neovládnu a téměř vždy musím jít dovnitř…

Hned u vchodu si pořádně vychutnám tu charakteristickou vůni nového papíru, barev, a pastelek. Vezmu si košík a vrhnu se do víru té nádhery.

Zabrousím k blokům a sešitům. Jejich barevné desky s různými motivy a ornamenty jsou neodolatelné a probouzejí ve mně záchvaty infantilnosti. Mít tak doma sešit s Krtečkem. Málokdy vydržím nedat si ani jeden alespoň malý bloček do košíku. Mám jich doma už spoustu. Sice v nich nemám ani čárku, protože jsou moc hezké na to, abych do nich psala, ale mám je. Šetřím si je na zvláštní příležitosti.

Další kámen úrazu jsou neonově barevné lepící papírky. Těch není nikdy dost a chleba to nežere, takže zásoba doma musí být. Byla by to tragédie kdyby mi náhodou došly.

Přichází na řadu regál s propiskami, plnícími pery, pastelkami, fixy a zvýrazňovači. Raději zavírám oči a procházím kolem naslepo. Jinak by to určitě skončilo další propiskou v kabelce a novou sadou zvýrazňovačů.

Police s barevnými šanony a deskami různých velikostí mě táhnou jako magnet. Začal nový semestr, a s ním i nějaké nové předměty, kam si asi budu zakládat poznámky? Musím si nějak odůvodnit koupi nových desek s kytičkami.

Koutek s výtvarnými potřebami je na kochání se asi úplně nejlepší. Těch barev, štětců, pláten, ubrousků a všech možných hmot na šperky, keramiku a já nevím na co ještě. Můžu si oči vykoukat.

Když se pak po tři čtvrtě hodině dostanu k placení, musím ještě odolat značnému náporu na mou vůli v podobě tužek a propisek vystavených u pokladny, rychle zaplatit a moje království opustit.

Papírnictví má jedno neskutečné plus oproti obchodům s oblečením. Když si chci něco koupit, nemusím kvůli tomu zalézat do miniaturní kabinky, svlíkat ze sebe vrstvy oblečení a zkoušet si to vybrané. To bytostně nesnáším. Vždycky mám pocit, že všechno vypadá lépe na ramínku než na mně a zbytečně mě to vytáčí. A jak se jinak uklidnit, než zajít do papírnictví pro novou růžovou tužku s plyšákem na konci? J

Jistě nejsem sama. Spousta žen prožívá to samé s botami,kabelkami nebo šaty. Jiná má doma tisíce párů náušnic a náhrdelníků. Muži často chodí na exkurze do Baumaxu a rozplývají se nad šroubky a matičkami.

Někdo jiný zase nestrpí, když ovladače k televizi nejsou pečlivé srovnané podle velikosti nebo musí mít poskládané polštáře na gauči podle určitého systému. A nedej Bože když je systém narušen. Najdou se i tací, kteří zase musí mít ve skříni všechna ramínka stejná – co kdyby každé kalhoty visely jinak vysoko?

A co Vy, jaká je ta Vaše?