Fandíme!!! Aneb jak jsem byla na hokeji

Do mého repertoáru méně oblíbených činností a věcí patří mimo jiné fotbal, hokej, místa kde se shromažďuje moc lidí a smrad z cigaret. Nemyslela jsem si, že to někdy zažiju všechno najednou, ještě k tomu dobrovolně a že se mi to bude líbit…

Spolubydlící mě vytáhla na hokejový zápas Komety Brno proti Pardubicím. Zvolily jsme pro studenty finančně dostupnější variantu. Nebyly jsme na stadionu, ale přidaly jsme se k jedenácti tisícům lidí na Svoboďáku.

Hokej je pro mě totální španělská vesnice. Nemám tušení kolik lidí to hraje, které týmy si jak stojí a už vůbec nerozumím výrazům, jako je zakázané uvolnění, ofsajd, modrá nebo jakkoli jinak barevná čára nebo pravé či levé křídlo. Vím jen, že se to hraje na ledě s hokejkou a pukem, bruslí se, hokejisté se často velmi zblízka podívají na sklo mantinelu a že za to berou spoustu peněz.

Ještě nikdy jsem neviděla celý hokejový (ani žádný jiný) zápas. Většinou jsem jen prošla kolem televize a zeptala se kdo hraje a jestli o něco jde. Ti před televizí ze mě kvetli, když jsem podobný dotaz pronesla při finále mistrovství světa či podobné soutěži. V tu chvíli jsem se pak ještě zeptala, jakou barvu dresu mají naši hráči, abych aspoň předstírala zájem.

Jen jednou si pamatuju, že jsem shlédla kousek zápasu. Když jsem byla ještě dítě a naši hokejisté hráli o zlato v Naganu. Ale tenkrát mi šlo spíš o oficiální povolení být dlouho vzhůru a nemuset jít spát.

Když jsem včera dorazila na Svoboďák, trochu jsem si připadala, že jsem někde, kde fakt být nemám. Spousta, ale opravdu spousta lidí. Modrobílá všude kolem. Šály, klobouky, jedno sombrero, pomalované obličeje i jiné části těla. Lidé všech věkových kategorií. Mamky s kočárkama –  s fanděním se musí začít včas. Raději jsem se hned zeptala, jak dlouho se vlastně hokej hraje. Třikrát dvacet minut? Panebože. Tak dneska to bude dlouhý večer…

Konec první třetiny. Gól žádný. Ale nadšení lidí se stupňuje. Fronty u stánků s pivem a klobásou taktéž. O přestávce se vyvolávají ztráty a nálezy. „Ztratila se jedenáctiletá Jiřinka Malá. Takže Jiřinko, rodiče na tebe čekají před McDonaldem.“

Druhá třetina začala a já zhodnotila, že je to určitě lepší než fotbal. Je to rychlé, pořád se něco děje, nikdo tam každou chvíli nesimuluje zlomenou holeň. Sem tam se přistihnu, že začínám křičet s davem. Kometa Brnooooooooooo!!! Asi by bylo blbý tu řvát Pardubiceeeeeeeeee!!!

Konec druhé třetiny a pořád nic. Spousta šancí (jak mi bylo řečeno od lidí kolem) ale gól žádný. Je mi zima a tak si zajdu o přestávce do Mekáče pro kafe. Dneska tam mají žně. Za kasou je frmol, prodavači a slepovači hamburgrů se nestačí otáčet.

Začala třetí třetina a na Svoboďáku je znatelně více lidí a více hluku. Kluci na ledě by se měli začít snažit, aby to do té brány konečně spadlo. Teď už regulérně skanduju s davem. Jsem ochotná si i dřepnout při pódiem organizované vlně (vypadalo by to blbě kdybych tam jediná stála). Z velkoplošné obrazovky zní jednohlasné „Rondo zdraví Svoboďák!!!“ Netrvá to dlouho a já spolu s dalšími jedenácti tisíci lidmi křičím „Svoboďák zdraví Rondo!!!“

Nevím kolikátá je minuta, protože jsem slepá, takže ta malinká čísla na obrazovce nevidím - v podstatě nevidím ani puk, ale předpokládám, že za ním se hrne dav, takže odhadnu, kde zhruba se nachází. Najednou ale všichni skáčou do vzduchu a řvou GÓÓÓÓÓL!!! Skáču taky. 1:0 pro Brno.

Za chvilku tam padne další gól. Bohužel ale do brněnské branky. Neobejde se to bez nespokojeného zabučení a následného ještě vehementnějšího povzbuzování Brna. 1:1.

Prodloužení. Tak ono se to dá ještě prodloužit? To je paráda, to mají ještě nějaký čas na další gól. Fandíme dál. Ale není to nic platné, protože i po prodloužení je stav nerozhodně. Co se bude dít teď? Už se neptám, protože si o mě ostatní už asi opravdu musí myslet svoje a raději se nechám překvapit.

Nájezdy. Začínají Pardubice a modrý brankář má v cuku letu puk za zády. Teď Brno. Kličkuje, kličkuje a taky tam puk nějak protlačí. Skáčeme, řveme, máváme šálama. Bohužel Pardubice daly hned v zápětí další gól. Brno nikoliv. Ajaj. Jedou znovu Pardubice. Dávají třetí branku. Najednou je všude úplné ticho. Koukám kolem sebe a nikdo ani necekne. Jen z obrazovky se line jásot pardubických fanoušků v Rondu.

Je konec. Lidé se začínají rozcházet. Moderátor akce ještě rozhlašuje, že stánky mají otevřeno až do desíti a že se musí dopít všechno pivo, aby do dalšího utkání nezvětralo. Zametači začínají zametat neuvěřitelný nepořádek, který tam díky běsnění fanoušků vznikl a lidé spěchají buď do nejbližších hospod, nebo na první šalinu domů. Ještě několik hodin zní Brnem výkřiky fanoušků.

Byl to parádní zážitek. Jak je jednoduché nechat se strhnout davem k něčemu, co vlastně normálně vůbec nedělám…