Svatební dar aneb jak jsme dostali živou kozu

O svatebních darech, o tom, že originalitě se meze (ne)kladou a o tom, jak jsme chovali užitečné zvíře.

„Se vsaď, že na můj svatební dar, kterej vám dám, nikdy nezapomenete.“ Týden před svatbou jsem slova mého potrhlého kamaráda nebrala nijak vážně. Chyba. Na sněhobílé kůzlátko, které nám přinesl v náručí, opravdu nikdy nezapomeneme.

„Chtěl jsem vám dát něco opravdu cennýho, ale nevěděl jsem co. Pozemky u přehrady? Ty nemám. Zlatou cihličku? Taky nemám. Kozu? Jo, na tu mám. Tak tohle je Róza.“ Barvitě svůj dar představil. V tu chvíli jsem myslela, že budu vraždit. A nebyla jsem sama. Na mou klasickou nerudovskou otázku „Kam s ní?“ mi bylo odpovězeno, že za dvacet minut se může točit vedle čuníka, který už to měl dávno za sebou.

Róza byla ale hrozně roztomilá a okamžitě si získala spoustu svatebních hostů na svou stranu. Všechny přítomné děti si s ní chtěly hrát, ale ona byla úplně jiného názoru. Všemi silami se snažila utéct a úpěnlivým srdcervoucím mekotem volala o pomoc. Rezolutně jsem rozhodla. Nikdo se nikde točit nebude. A tak ji brácha odvedl pryč z dohledu lačných očí masožravců a já začala přemýšlet, co budeme proboha dělat s kozou…

Když jsme pak nad ránem přišli domů na zahradu, našli jsme bráchu, jak sedí v tureckém sedu pod švestkou a v náručí se mu choulí spící Róza. Spal tam s ní až do rána a dokonce mu vlezla i do spacáku. Bylo vymalováno, koza už se stala členem rodiny…

Róza se hned dopoledne začala seznamovat s dalšími zvířecími obyvateli našeho několika generačního domu. Zatímco ji kočka s kocourem zanechávali naprosto chladnou, se psem už to bylo napínavější. Naší psici, odrůdy Jacka Russela teriéra alá „Seznama “, se nový narušitel vůbec nelíbil. Štěkala na ní na chuděrku jako smyslů zbavená, stylem správného tryskopsa kolem ní běhala kolečka a koza na ní koukala jako na blázna.

Nertvalo to dlouho a v Róze se probudily přirozené instinkty. Nahrbila se, pokrčila kolínka, hlavu nasměrovala dopředu, a ve chvíli, kdy se psice prořítila téměř světelnou rychlostí kolem, tak vyrazila kupředu a zkušeně jí nabrala na své malinkaté růžky. V okamžiku byla psice deset metrů od kozy, uši sklopené, ocas stažený a bylo jasno, kdo tu bude pánem. Všudypřítomný kravál se tím zúžil pouze na mekot.

Taťka jako správný kutil začal hned stavět koze ubikaci. Začal v dílně hledat nářadí, stloukat prkénka a v hlavě už měl narýsovaný projekt chlívku. Brácha byl mezitím jmenován do funkce hlavního chovatele a šel kozu vyvenčit spolu se psem. Respektive vyrazil se psem a koza se k nim automaticky přidala. Obešel celou jabloneckou přehradu, kde touto prazvláštní kombinací zvířectva vzbudil patřičný rozruch. Nikdo nic nenamítal, když ani psa ani kozu neměl na vodítku.

Odpoledne už stál pod třešní nádherný chlívek. Od sousedů jsme vyškemrali trochu sena a kozu jsme společnými silami nahnali dovnitř. Taťka nechal v dobrém úmyslu nad vrátky asi dvaceticentimetrovou škvíru, aby Róza mohla koukat ven a kontrolovat dění na zahradě. Koza v zápětí prostrčila hlavu ven a chvíli to vypadalo, jako nakreslené od Josefa Lady. O deset vteřin později se ale Róza odrazila a během pikosekundy vyskočila škvírou ven.

Druhý pokus skončil podobně. Škvíru jsme zmenšili, ale kůzlátko protáhlo kopýtko, odstrčilo si západku a v cuku letu opět ožíralo nejbližší rybízový keř. Chlívek skončil zcela zabedněný, což ale znamenalo neustávající, nesnesitelný mekot. Koza je nejspíš tvor společenský, takže prostě chtěla být venku mezi námi a ne někde zavřená a ještě k tomu bez výhledu.

Jestli si někdo myslí, že lze kozu použít místo sekačky na trávu, tak žije ve velkém omylu. Koza žere všechno, co na zahradě najde, rybízem a rajčaty počínaje a kapradím a Afrikány konče. Afrikány má asi úplně nejradši. Ty nám zmizely ze zahrady během prvních hodin. Trávy se bohužel ani nedotkla.

Po týdnu boje, kdy jsme nikdo nestihl udělat nic jiného, než se starat o kozu, nám došlo, že tento danajský dar nejspíš nezvládneme. Psice už žárlila natolik, že začala žrát to samé co Koza, takže ožírala zahradu, způsobovala si tím zažívací obtíže a smrděla jako skunk. Taťkovi se sice z počátku líbilo v práci realizovat svůj dlouholetý výrok, „se vám na to tady jednoho krásnýho dne vybodnu a půjdu pást kozy“, ale po týdnu ho to také přestalo bavit.

A jak to dopadlo? Koza Róza žije nyní na malé farmě na Maxově. Má tam spoustu kamarádek a kamarádů a k tomu velký výběh. My se na ní chodíme dívat, jak roste a nosíme jí spoustu suchého chleba.

Pokud se chystáte někomu na svatbu a chcete, aby na váš dar nikdy nezapomněl, může vás tento článek inspirovat. Pokud ale novomanželé neplánují založit biofarmu, tak to ještě přehodnoťte…skleniček a nožů není nikdy dost.